Anna Maria Tilschová

Již za studií redigovala ručně psaný školní časopis Jarní květy. Ve 20. letech 20. století vedla ženské časopisy Lada (1925-1928), Nová žena (1925-1927) a Pestré květy (1928-1930).  Povídky a další texty vydávala v Ženském světě, Světozoru, Besedách lidu, v Rozpravách Aventina aj. 

Dílo (výběr): prózy vykreslující rozpad tradičního světa (Fany, 1915; Stará rodina, 1916; Synové, 1918) a mravní krizi tehdejších uměleckých a intelektuálních kruhů (Vykoupení, 1923; Alma Mater, 1934; Tři kříže, 1940; Orlí hnízdo, 1942).

Vystudovala Vyšší dívčí školu v Praze. Otec, advokát Josef Tilsch, ji soukromě vyučoval cizí jazyky a literaturu. Jako mimořádná posluchačka navštěvovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, především přednášky T. G. Masaryka. V roce 1895 se provdala za svého bratrance advokáta a profesora práva Emanuela Tilsche, s nímž poté cestovala po Evropě. Měli dvě děti: Annu Marii Tilschovou (později Úlehlovou), rovněž spisovatelku, a Emanuela Maria Tilsche, překladatele. V roce 1912 manžel spáchal sebevraždu.

Od svých 28 let se plně věnovala literatuře. Stýkala se s význačnými osobnostmi, jako byli historik J. Goll, K. V. Rais, či malíř A. Slavíček. Zajímala se o ruské, francouzské a anglické romány. Zpočátku psala poezii, již ve čtrnácti letech napsala krátkou novelu s milostným námětem Všemu navzdory. V roce 1906 zdramatizovala scénu z povídky Boženy Němcové, která původně vyšla v humoristicko-satirickém časopise Rachejtle v roce 1855. V roce 1911 byla v jevištní úpravě pod názvem Kávová společnost sehrána na scéně Ústředního spolku českých žen v Praze.

Předsedala literárnímu odboru Společenského klubu v Praze. V roce 1933 se po Karlu Čapkovi stala předsedkyní pražského PEN klubu. Od roku 1946 byla členkou České akademie věd a umění. Předsedala Společnosti Boženy Němcové, o které také napsala knižní studii.  V roce 1947 jí byl udělen titul Národní umělkyně.