Narodila se v Praze jako nejmladší dcera obuvníka. Vystudovala obecnou a měšťanskou školu a Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. 1894 – 1895 vyučovala v Táboře a Soběslavi. Od 1895 pracovala v Praze jako podučitelka, 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze-Bubnech. Po vzniku ČR působila jako městská radní na pražském magistrátě za Českou stranu národně sociální a v řádných volbách byla ještě dvakrát zvolena. V dubnu 1923 založila spolu s Albínou a Annou Honzákovou Ženskou národní radu. Ke konci roku 1924 dala ze školství výpověď, po skončení mandátu nastoupila předčasnou penzi a věnovala se postavení žen a politice. 1925-1939 působila v horní komoře parlamentu jako senátorka opět za Českou stranu národně sociální. Za čtyřicet let veřejné činnosti věnovala pozornost především učitelkám a státním zaměstnankyním. Byla proti povinnému celibátu učitelek (zrušen 1919). Angažovala se za volební právo žen, za humánní porodnictví, za rovné rodinné právo. Získala místopředsednickou funkci ve čtyřech mezinárodních ženských organizacích. Psala do Časopisu učitelek, Ženského obzoru, Ženské rady, Ženského světa, Českého slova. 14. 9. 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém jej kritizovala a zastávala se E. Beneše. Po zatčení 1. 9. 1939 byla propuštěna. Opět byla zatčena 11. 6. 1942 a následně popravena pro velezradu[1].

Dílo (výběr): Vydala několik brožur s přednáškami: Občanská rovnoprávnost žen (1920), Žena v demokracii (1924), Učitelka – žena člověk (1933), O právu vdaných žen na výdělečnou práci (1934).

Pseudonymy, šifry: Racková

In: MUSILOVÁ, Dana. Z ženského pohledu: poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky 1918–1939, České Budějovice: Bohumír NĚMEC-VEDUTA, 2007; UHROVÁ, EVA. České ženy známé a neznámé, Praha 2008; UHROVÁ, EVA. Anna Honzáková a jiné dámy, Praha 2012; UHROVÁ, EVA. Radostná i hořká Františka Plamínková, Praha 2014.