Od 30. let se věnoval novinářské činnosti s výrazně antisemitským zaměřením, od roku 1936 psal do periodika fašistického hnutí Vlajka Národní výzva. Do roku 1938 přispíval do týdeníku Stráž říše v Praze. Po J. Rysovi byl od 21. 6. 1939  do 21. 6. 1941 šéfredaktorem fašistického časopisu Vlajka. Na jaře 1940 se začal jako šéfredaktor Vlajky zúčastňovat tiskových konferencí s představitelem kulturněpolitického odd. Úřadu říšského protektora W. von Wolmarem. Koncem roku 1940 se dostal do ostrého konfliktu s vedením Vlajky (důvodem byly zásahy do článků a výše platu) a v únoru 1941 byl z hnutí vyloučen.  Ve Vlajce publikoval články až do počátku roku 1942. Od ledna 1942 do 30. 4. 1943 byl šéfredaktorem České tiskové korespondence Tiskového odboru předsednictva ministerské rady  (TO PMR). V roce 1941 se podílel na sérii protižidovských rozhlasových přednášek, které pod názvem Co víte o Židech vydal v nakladatelství Orbis novinář Alois Kříž. K 1. 5. 1943 odešel do Moravských novin v Brně a stal se po A. J. Kožíškovi jejich šéfredaktorem. Psal i do Lidových listů, Poledního listu, Pražského listu, Národní politiky, Českého slova, Arijského boje, Chrudimských novin, Zpravodaje Českomoravské vysočiny. V období protektorátu byl členem Národního svazu novinářů. V říjnu 1944 získal novinářskou Cenu Karla Lažnovského. Byl členem Presseklubu 1939. 

Dílo (výběr): Vyznání novodobého árijce (1936), Zrcadlo bolševismu (1936), Co je kominterna (1936), Názory talmudského Žida na původ křesťanství (1940). 

Absolvoval pětitřídní německou obecnou školu v Dobřanech, poté tři třídy německé měšťanské školy a maturoval v roce 1904 na českém reálném gymnáziu v Ječné ulici v Praze.  V Mödlingu u Vídně absolvoval tříletou německou vojenskou technickou akademii pro dělostřelce a za 1. sv. války byl nasazen na italské a černohorské frontě, byl také velitelem černohorské pevnosti Trasta Grabovac. Třikrát byl vyznamenán za statečnost.  Po roce 1918 přešel do čs. armády v hodnosti kapitána a byl velitelem posádky ve Stříbře. Odtud byl v roce 1919 přeložen na Ministerstvo národní obrany do Prahy. V roce 1922 šel do výslužby v hodnosti majora. Až do roku 1939 si k penzi přivydělával jako zástupce různých firem. Byl členem fašistického hnutí Vlajka. Po válce byl 9. 5. 1945 zajištěn. Jako kolaborantský novinář byl odsouzen Národním soudem na 15 let vězení. Dne 24. 7. 1948 mu byl trest snížen o pět let, 5. 5. 1954 mu byl zbytek trestu prominut. Z vězení byl propuštěn 10. 5. 1954, ochrnutý na celém těle (následek mrtvice z podzimu 1953) a téhož roku zemřel. Od roku 1922 byl členem národnědemokratické strany v Plzni, v roce 1933 se po přestěhování do Prahy organizoval v Národní lize Jiřího Stříbrného a potom v Národní obci fašistické (NOF). Do Vlajky vstoupil zřejmě již  v roce 1936, ale v roce 1938 vystoupil. Koncem roku 1937 založil Národní stranu radikální s protikomunistickým a protižidovským programem. V roce 1938 vstoupil do radikálního hnutí ANO – Akce národní obnovy (s protikomunistickým a protižidovským programem). V květnu 1939 znovu vstoupil do Vlajky. Stal se členem ústředního vedení Vlajky a vedení Národní árijské kulturní jednoty. V létě 1941 byl z Vlajky vyloučen. Byl členem Vlajka Svatoplukových gard (paramilitární organizace hnutí Vlajka) a České ligy proti bolševismu. V období první světové války získal vojenská vyznamenání Militärverdienstkreuz a dvakrát Signum laudis. V období protektorátu byl vyznamenán Čestným štítem svatováclavské orlice ve stříbře za boj proti židovstvu a zednářství.