V lednu 1930 se díky Evě Šaldové (manželka ředitele koncernu Melantrich Jaroslava Šaldy) stala redaktorkou ženského týdeníku Hvězda československých paní a dívek, od 25. 7. 1938 do 25. 7. 1940 byla jeho odpovědnou redaktorkou, stejnou funkci zároveň zastávala v módním ilustrovaném časopisu pro ženy Vkus. Psala texty o módě a odborné články i příručky pro domácí ženské práce. V období protektorátu přispívala do časopisu Ozvěny nebo do Krejčovských listů.  Po válce se vrátila do Melantrichu a do roku 1950 byla redaktorkou (1946 odpovědnou redaktorkou) časopisu Milena. Poté pracovala v archivu Melantrichu a externě spolupracovala s redakcí deníku Svobodné slovo, kde se střídala s Marií Kráslovou v redigování nedělní přílohy Slovo žen.  V Melantrichu byla zaměstnána až do prosince 1959. 
Od prosince 1937 byla členkou Syndikátu čs. novinářů. 

Pocházela z rodiny železničáře (otec byl strojvůdce). Vystudovala dekorativní, krajinářský a figurální obor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a poté absolvovala čtyřleté studium na Vyšší uměleckoprůmyslové škole. Navštěvovala také kurzy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.  Po studiích pracovala jako návrhářka pro továrnu na gobelíny ve Dvoře Králové, později do roku 1930 továrnu vedla. Zabývala se také bytovým designem a provedla úpravu československé expozice v ženevském Paláci národů.  Dne 19. 12. 1936 se provdala za vlivného sociálního pracovníka a činovníka národněsocialistické strany Karla Goldfingera (za svědky jim šli senátorka Františka Plamínková a ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda). V období okupace pracovala jako učitelka na Škole dekorativních umění v Praze ve Vodičkově ulici. V září 1944 byla pracovně nasazena jako pomocná dělnice v továrně na léčiva, kde zůstala až do konce války. V roce 1959 odešla do důchodu. Byla členkou Syndikátu výtvarných umělců.