Od mládí byl redaktorem sociálnědemokratického tisku v Plzni.  V roce 1901 vstoupil do redakce plzeňského deníku Nová doba, postupem doby se stal jeho administrátorem a od roku 1932 také vydavatelem. Jako novinář se zabýval hlavně hospodářstvím a daňovou a finanční problematikou. Ač byl po celé období 2. světové války vězněn, v tiráži deníku Nová doba byl až do května 1945 veden jako majitel a vydavatel. 

Vyučil se obuvníkem.  Dne 14. 5. 1907 byl ve volbách zvolen poslancem říšské rady za sociální demokraty. Kvůli politickému sporu byl v roce 1911 zbaven mandátu. Aktivně se účastnil družstevního hnutí. Byl členem plzeňského městského zastupitelstva. Dne 31. 7. 1913 žádal spolu s B. Šmeralem na táboře lidu v zahradě domu „Peklo“ v Plzni zavedení všeobecného hlasovacího práva do zemského sněmu. V letech 1918–1939 byl poslancem Národního shromáždění a místopředsedou parlamentní úsporné komise. Od roku 1933 byl generálním zpravodajem o státním rozpočtu. Dne 21. 9. 1938 ve večerních hodinách po ohlášení kapitulace Hodžovy vlády zklidnil vzrušenou atmosféru samovolné demonstrace Plzeňanů na náměstí Republiky. V prosinci 1938 byl zvolen členem výboru Národní strany práce. Na počátku okupace vstoupil do odboje, 1. 9. 1939 byl v rámci preventivní zatýkací akce Albrecht der Erste zajištěn a do konce války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Dne 15. 5. 1945 se vrátil z koncentračního tábora do Plzně. V roce 1947 byl jedním z mluvčích protifierlingerovské opozice na brněnském sjezdu ČSSD.  Dne 21. 2. 1948 podepsal Provolání k československé veřejnosti, které vzniklo z iniciativy poslance Vojty Beneše a spisovatele Josefa Kopty. Po nepokojích v Plzni po měnové reformě v létě 1953 byl vystěhován z Plzně do Horní Lhotky u Chotěboře. V srpnu 1954 byl zatčen StB a na základě smyšlených obvinění odsouzen k 15ti letům vězení. Zemřel ve věznici v Leopoldově. V roce 1969 byl rehabilitován.
Byl členem sociálnědemokratické strany a předsedou její kontrolní komise.