Od roku 1919 pracoval jako novinář v sociálnědemokratickém časopisu Slovácko v Hodoníně. Založil týdeník Československé listy. V roce 1920 přešel do redakce sociálnědemokratického deníku Právo lidu v Praze. V letech 1920-1925 dopisoval z Paříže jako korespondent deníků Tribuna, České slovo a Čas. V roce 1923 byl redaktorem v záhřebském listu Riječi. V letech 1923–1924 byl redaktorem listu Duch času v Ostravě. V letech 1925–1929 byl redaktorem Českého slova v Praze. V roce 1929 přešel do živnostenského listu Reforma (později deník Národní střed). Redigoval také časopis Hospodářské noviny. Po návratu z Bělehradu pracoval od roku 1934 v živnostenském deníku Národní střed.  V letech 1934–1937 byl redaktorem deníku Polední list Jiřího Stříbrného. V lednu 1935 byl Poledním listem vyslán jako redaktor do Sárska a v září 1935 do italsko–habešské války. Od roku 1937 do 15. 3. 1939 byl vedoucím redaktorem Národních novin v Praze (vydával je F. X. Hodáč). Po zřízení protektorátu Čechy a Morava uvažoval o odchodu z novinářské profese, ale nakonec přijal nabídku bývalého kolegy z Poledního listu J. Pachmayera a začal pracovat v redakci fašistického periodika Vlajka. Zde působil až do konce října 1939. Na podzim 1939 se účastnil zájezdu českých novinářů organizovaného nacisty na území poraženého Polska. V letech 1939–1942 byl bez zaměstnání. Od počátku roku 1942 byl vedoucím redaktorem organizace Zelených hákových křížů v Praze (založil ji na Moravě plk. František Mlčoch, oficiální název zněl Národně socialistická česká dělnicko-rolnická strana) a od února 1942 pracoval v redakci jejich připravovaného periodika Hlas národa (noviny však nevyšly). Poté  pracoval až do svého zatčení 8. 5. 1942 jako vedoucí redaktor Českého slova v Moravské Ostravě. Od září 1947 pracoval jako vedoucí redaktor časopisu Hlas v Ostravě. Po třech měsících však musel z redakce odejít (důvodem byl fakt, že nebyl přijat za člena Svazu československých novinářů). Až do února 1948, kdy byl Hlas zastaven, však s časopisem spolupracoval externě. 
Od 1921 byl členem Syndikátu denního tisku čs. (v seznamu členů je ještě 1929).  Byl členem Jihoslovanského sdružení novinářů a předsedou záhřebské československé obce novinářů. V květnu 1945 byl pro kolaboraci s nacisty vyloučen ze Svazu českých novinářů a jeho komise pro očistu novinářského stavu předala Režného k potrestání v rámci mimořádného lidového soudnictví. 

Dílo (výběr): román Dáma v modrém: Detektivní román (Praha: E. Beaufort, 1939), Imperia a otrokářství (Praha: L. J. Peroutka, 1941), Smrt kráčí městem (Praha: Evropské vydavatelstvo, Lída Jelínková-Bačkovská, 1941).

Absolvoval základní školu v Kojetíně a gymnázium v Kroměříži. V roce 1915 musel před maturitou nastoupit vojenskou službu, kterou vykonával až do konce první světové války. V roce 1920 odjel do Paříže, dostudoval zde střední školu a v letech 1920–1924 absolvoval Vysokou školu politických nauk, institut mezinárodního práva na Sorbonně a Vysokou školu sociálních věd. V letech 1922–1923 získal doktorát mezinárodního práva v Paříži.  V letech 1932–1934 byl tajemníkem Čs. svazu v Bělehradě.  Do roku 1935 byl členem sociálně demokratické strany, potom se začal přiklánět k pravicové opozici Hradu, politicky byl organizován např. v Národním sjednocení. Stal se obdivovatelem italského fašismu. Jako redaktora Vlajky ho Mussolini jmenoval za zásluhy o fašismus rytířem Řádu Italské koruny – Cavaliere de la Corona di Italia. Dne 8. 5. 1942 byl zatčen gestapem a vězněn na Pankráci. Po 4 měsících byl po intervenci italského konzulátu propuštěn. 

Jako aktivistický novinář byl 10. 5. 1945 v Praze zajištěn a 26. 8. 1946  předán do vazby Mimořádného lidového soudu v Ostravě. Ve vazbě byl až do 11. 2. 1947, kdy bylo trestní řízení zastaveno a Režný byl z vazby propuštěn. Od února 1948 žil v Kojetíně a věnoval se  překládání z francouzštiny. Po vyhlášení pracovní povinnosti se stal od 1. 10. 1948 administračním úředníkem u kostelní jednoty fary v Ostravě I. Znovu zatčen byl 25. 11. 1948. Byl vyšetřován z důvodů propagace a podpory fašismu a nacismu a jako konfident gestapa a SD. Podle vlastního doznání podával 1942–1944 ústní zprávy členům SD dr. Langemu v Praze a Norbertu Rosignalovi v Ostravě. 29. 12. 1948 byl zproštěn viny a osvobozen, protože se  neprokázalo, že byl důvěrníkem SD. 1959 pracoval jako krajský plánovač v Kojetíně a přechodně v Ostravě.