Od února 1923 byl novinářem. Do března 1925 byl externím spolupracovníkem Moravských novin v Brně a dopisovatelem různých týdeníků. Od září 1925 do roku 1929 psal denní zprávy a redigoval rubriku Veřejná správa pro brněnské Národní noviny. V září 1929 odešel jako parlamentní zpravodaj Národních novin do Prahy. V roce 1931 přešel do pražské redakce národnědemokratických Národních listů a pracoval jako jejich parlamentní a politický zpravodaj a úvodníkář. V roce 1935 se stal zástupcem šéfredaktora Národních listů a od září 1937 do 1. 9. 1939 byl šéfredaktorem jejich hlavičkového listu Pozor. Psal protiněmecké a protifašistické články. V květnu 1939 propustil z redakce aktivistického novináře Aloise Kříže, který nabídl spolupráci nacistickému poslanci E. Kundtovi. V červenci 1939 měl  Vicovský zakázáno publikovat a odjel až do konce srpna na dovolenou. Po návratu byl 1. 9. 1939 zatčen gestapem (zřejmě v rámci preventivní akce Albrecht der Erste) a vězněn v Dachau a Buchenwaldu, odkud odcestoval dne 13. 6. 1945 do Prahy. Po návratu byl jako těžce nemocný léčen až do konce roku 1945 v sanatoriu ve Vráži. Od 1. 10. 1946 byl šéfredaktorem listu Obchodní a živnostenské komory Rozmach.

V březnu 1946 byl zvolen za uvězněné novináře do výboru Sdružení vězněných novinářů při Svazu českých novinářů (SČN). Po únoru 1948 mu byla 19. 3. 1948 byla akčním výborem SČN udělena důtka za zásadně protilidový postoj a osobně prospěchářskou činnost ve Sdružení vězněných novinářů.  Dne 4. 7. 1951 byl vyloučen ze SČN. V roce 1968 třikrát podával žádost o rehabilitaci u SČN. 

Absolvoval obecnou školu a gymnázium v Brně. Za 1. světové války byl zástupcem prvního českého státního gymnázia ve studentském odbojovém hnutí. V roce 1918 se zapojil do činnosti Mladé generace Československé národní demokracie (ČsND) a v roce 1921 byl zvolen do jejího předsednictva. V letech 1922–1923 byl zapsán ke studiu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, ale studia nedokončil.  Dne 1. 9. 1939 zatčen gestapem (zřejmě v rámci preventivní akce Albrecht der Erste) a vězněn v Dachau a Buchenwaldu, odkud odcestoval dne 13. 6. 1945 do Prahy. Po návratu byl jako těžce nemocný léčen až do konce roku 1945 v sanatoriu ve Vráži. Na podzim roku 1948 opět těžce onemocněl a několik měsíců pobýval v různých sanatoriích a nemocnicích. V říjnu 1949 byl StB zatčen a obžalován společně s Dagmar Kučerovou ze špionáže (údajně předával informace do zahraničí). Na základě padělaných důkazů StB byl v roce 1950 odsouzen na 12 let těžkého žaláře (vězněn nejprve v Jáchymově, po zhoršení zdravotního stavu v Leopoldově). Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Protože mu byl odepřen invalidní důchod, pracoval jako hlídač. V květnu 1968 ho Městský soud v Praze rehabilitoval. V roce 1968 také obdržel osvědčení ministra národní obrany, že byl účastníkem národního boje za osvobození a politickým vězněm.