1921 maturoval na státním reálném gymnáziu v Brně. Poté studoval jeden a půl roku odbornou železniční školu v Brně. Dva roky pracoval pro státní dráhy, pak studoval šest semestrů architekturu na Vysoké škole technické v Brně, ale studia nedokončil. Již v době studií přispíval do sportovních rubrik brněnských a pražských časopisů. 1924-1927 působil v časopise Sport, který vydávaly Lidové noviny v Brně. Krátce působil jako brněnský zpravodaj Stříbrného Večerního listu. Překládal z francouzštiny a přispíval do francouzských listů. 1928 odešel na rok do Francie a spolupracoval s deníkem L´Intransigeant. Po návratu se 1930 neúspěšně pokusil vydávat vlastní týdeník Sportovní noviny. Koncem 1930 byl znovu ve Francii a pak jako tajemník ředitele nově zařízené pařížské pobočky listu New York Times André Duprena cestoval po Číně (posílal reportáže také do Lidových novin). 1931-1933 působil v redakci Lidových novin. V září 1934 byl vyslán jako zahraniční dopisovatel Lidových novin do Moskvy. Od května 1936 byl převeden z Moskvy do Bělehradu. V září 1937 byl pro rozpor s oficiální čs. zahraniční politikou odvolán a k 1. 10. 1937 z Lidových novin vypovězen. Od října 1937 do března 1939 byl zahraničně-politickým redaktorem Venkova. V létě 1938 se seznámil s tehdejším tiskovým atašé německého velvyslanectví v Praze Karlem von Gregorym a začal s ním spolupracovat. Počátkem prosince 1938 a znovu 1939 odjel jako zástupce listu Venkov do Berlína. Od května 1939 do září 1944 byl šéfredaktorem Večera, tj. odpoledního vydání Venkova. Po zastavení listu Večer se stal v září 1944 šéfredaktorem Venkova. 1940 vystoupil spolu s V. Rybou a J. Křemenem proti Národnímu souručenství, 17. 8. 1940 byl jmenován členem Výboru Národního souručenství, od 13. 9. 1940 byl jeho zmocněncem pro propagandu a tisk, v říjnu rezignoval. 18. 9. 1941 si s dalšími šesti aktivistickými novináři vynutil přijetí u předsedy vlády Ing. Aloise Eliáše. Po tomto setkání vypukla tzv. chlebíčková aféra, při níž někteří novináři onemocněli, novinář Karel Lažnovský zemřel, údajně na následky otravy. 1942 inicioval internování rodinných příslušníků českých emigrantů. 1947 ho Národní soud odsoudil k smrti a rozsudek byl 22. 4. 1947 vykonán.

Od února 1942 byl předsedou Národního svazu novinářů. V červnu 1943 se zúčastnil II. sjezdu Unie národních svazů novinářských ve Vídni.[1] Byl členem České ligy proti bolševismu.

Pseudonymy, šifry: V. Alexejev, Vladimír Korda.

Dílo (výběr): Bolševici, Beneš a my (1941), román Trojitá koruna (1941, pod jménem Vladimír Korda).

In: AMV ČR, kart. č. 301-1-3; NA, f. Národní prokurátor, trestní spisy č.j. Np 49/45-6 (Rudolf Halík), kart. 6; NA, f. ASYN, kart. 109; NA, f. Moravec - AMV 39, sig. 39-40-1, kart. 77; Svobodné slovo, 9. 4. 1947, s. 2, (si): „Otcové“ aktivismu před soudem. Vl. Krychtálek, dr. J. Křemen, K. Werner a dr. Vajtauer před Národním soudem; Svobodné slovo, 23. 4. 1947, Smrt aktivistickým novinářům; Svobodné slovo, 19. 2. 1999, příloha Slovo na víkend, s. 6, čl. Pochybný posel; Kubíček, J., Šimeček, Z.: Brněnské noviny a časopisy. Od doby nejstarší až do r. 1975. Brno: Univerzitní knihovna, Archiv města Brna – Musejní spolek, 1976, s. 276, 460.