Vystudoval reálné gymnázium v Táboře, 1927-1932 studoval na Filozofické fakultě UK moderní filologii, sociologii a filozofii. 1932 získal doktorát z oboru sociologie. 1929 byl zvolen sekretářem Vysokoškolského sdružení pro společnost národů a členem výboru Klubu československých socialistických studentů v Praze. Za studií publikoval v časopisech Volnost a Věstník Svazu studentstva. Od února 1933 byl zaměstnán v nakladatelství Melantrich. Do února 1934 působil v  pražské redakci deníku A-Zet. 1934-1935 vedl brněnskou redakci A-Zetu a připravoval vydávání časopisu Moravské slovo. Od června 1935 do jara 1936 působil jako zvláštní zahraniční zpravodaj všech listů Melatrichu v Budapešti. Poté byl odpovědným redaktorem listů Večerní a Pondělní Moravské Slovo, Moravské Slovo a Večerník A-Zet[1], které vydával Melatrich v Brně. Do poloviny listopadu 1938 je u Moravského slova[2] veden rovněž jako šéfredaktor. 1937 se zúčastnil světového kongresu socialistické mládeže v Paříži a byl poslán za Melantrich do Itálie. Od listopadu 1938 se stal politickým redaktorem listu A-Zet v Praze, 1939 vedoucím jeho politické redakce. Od 16. 11. 1938 do 15. 5. 1941 odpovědným redaktorem (šéfredaktorem?) Telegrafu. Od března 1941 byl šéfredaktorem A-Zetu. Funkci zastával do zastavení deníku na konci srpna 1944. Od 1. 9. 1944 přešel do vydavatelství Novina jako šéfredaktor Lidového deníku. Ve funkci zůstal do konce protektorátu. 1939 se zúčastnil výpravy novinářů do Polska a na jaře 1940 novinářské cesty na západní frontu. 18. 9. 1941 si s dalšími šesti aktivistickými novináři vynutil přijetí u předsedy vlády Ing. Aloise Eliáše. Po tomto setkání vypukla tzv. chlebíčková aféra, při níž někteří novináři onemocněli a novinář Karel Lažnovský zemřel, údajně na následky otravy. Spolupracoval s SD. 15. 3. 1945 byl dekorován bronzovým Čestným štítem svatováclavské orlice. Po skončení války byl vyloučen z novinářské organizace a předán soudním orgánům. 15. 5. 1945 byl zatčen a 22. 4. 1947 odsouzen Národním soudem k trestu smrti. Tentýž den mu prezident E. Beneš udělil milost a změnil trest na doživotní žalář. 9. 5. 1947 byl dopraven k výkonu trestu do věznice Bory v Plzni. Vězněn byl v Plzni, Mírově, Leopoldově a Bytízi. 16. 3. 1954 mu prezident A. Zápotocký na návrh ministra spravedlnosti změnil trest na trest odnětí svobody na 20 let nepodmíněně. 10. 5. 1960 byl v rámci amnestie prezidenta A.  Novotného propuštěn. Po svém propuštění se vrátil do svého rodného města Tábora a zanedlouho poté se podruhé oženil. V Táboře vedl klidný život až do své smrti v roce 1978.

17. 8. 1940 byl jmenován členem výboru Národního souručenství, od 13. 9. 1940 byl zmocněncem Národního souručenství pro všeobecné věci sociální. V únoru 1942 ho Vladimír Krychtálek jmenoval členem poradního sboru Národního svazu novinářů. Byl také členem tiskové komise strany Národní jednoty a funkcionářem České ligy proti bolševismu.

In: NA, f. ASYN, seznamy–výuka němčiny; AMV ČR, protokolární výslech J. Křemena 7. 12. 1946, 9., 10. a 11. 12. 1946, archivní č. 300-6-2, arch. č. 305-116-2 ( MNB – Archivní a studijní odbor); SOA Praha, MLS Praha, Hruška Zdeněk, Ls 6750/46, č. krabice 614; NA, f. PŘ II–DD/PŘ–d, kart. 25, sign. tab. 4575, Telegraf; MZA Brno, f. Vrchní státní zastupitelství, C7, kart. 601 – tabulka Pondělník Moravské slovo; NA, f. PŘ II–ODD/Př-d, kart. 296, sign. Tisk 1931-1951, 218/5 Telegraf; NA, f. ASYN, kart. 109; Svobodné slovo, 9. 4. 1947, s. 2, (si): „Otcové“ aktivismu před soudem. Vl. Krychtálek, dr. J. Křemen, K. Werner a dr. Vajtauer před Národním soudem; Svobodné slovo, 12. 4. 1947, s. 2, (si): Křemen chtěl dělat kariéru; Svobodné slovo, 23. 4. 1947, Smrt aktivistickým novinářům; Svoboda, T.: Protektorátní novinář Jaroslav Křemen před Národním soudem. Dipl. práce. Brno FSS MUNI, 2010.

Zemřel v roce 1978.