Emanuel Štěpán Vajtauer

Emanuel Štěpán Vajtauer

Redaktor Šéfredaktor
  • Datum narození
    23. 12. 1892
  • Místo narození
    Tábor
  • Datum úmrtí
    Neznámé
  • Místo úmrtí
    Neznámé
  • Funkce
    Novinář, překladatel z ruštiny a angličtiny, politik

Popis

Absolvoval rok měšťanské školy v Jindřichově Hradci, poté reálné gymnázium tamtéž. Po maturitě 1912 začal studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, po roce odjel na pařížskou Sorbonnu. Po necelém roce Francii opustil. V době 1. sv. války pobýval ve Štýrském Hradci. Ze zdravotních důvodů nebyl odveden, během války cestoval po Evropě. V únoru 1917 získal na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity titul PhDr. Věnoval se experimentální psychologii a sociologii. 1918 se stal posluchačem Lékařské fakulty UK. Od 1918 rovněž působil jako novinář, byl spolupracovníkem Nového kultu a Června. 1919-1920 pobýval v SSSR. V dubnu až srpnu 1921 byl šéfredaktorem Slovácka v Hodoníně, 1921-1922 pak šéfredaktorem Dělnického deníku (Ostrava). 1922-1923 byl redaktorem Rudého práva. 1923 odejel do USA, od listopadu 1923 do října 1924 byl v Chicagu šéfredaktorem časopisu Spravedlnost a od října 1924 do jara 1927 šéfredaktorem Obrany v New Yorku. Když byl 1927 pro komunistickou a anarchistickou činnost z USA vypovězen, vrátil se do ČSR a stal se zástupcem šéfredaktora Rudého Večerníku a od konce roku 1928 do března 1929 i jeho odpovědným redaktorem. 1929 musel po vyloučení z KSČ odejít z Rudého Večerníku a živil se překlady (překládal mj. Sinclaira, Reeda, Wellse, Hemingwaye a Gorkého). Od prosince 1931 byl zaměstnán v Melantrichu jako redaktor ranního Českého slova, později jako archivář redakce. 1935 byl vedoucím překladatelského oddělení Melantrichu. 1936 odjel po vypuknutí občanské války do Španělska a působil tam asi rok jako reportér. Na začátku 40. let (doložen 1940) pracoval jako vedoucí zahraničního zpravodajství pro listy vydavatelství Melantrich. Od12. 3. 1941 (po zatčení ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy a vedoucího redaktora L. Stránského) do července 1942 byl šéfredaktorem Večerního Českého slova. 18. 9. 1941 se zúčastnil vynucené návštěvy aktivistických novinářů u generála Eliáše (tzv. „chlebíčková“ aféra) a poté byl krátce hospitalizován v lazaretu SS v Praze Podolí. Po dočasném zastavení Večerního Českého slova pracoval jako šéf překladatelské kanceláře pro listy Melantrichu. Od října 1942 do května 1945 byl šéfredaktorem obnovené (Moravcovy) Přítomnosti. V neděli 29. 4. 1945 sdělil manželce, že mu těžce onemocněl otec a zřejmě umírá a v pondělí 30. 4. 1945 ho odjel navštívit do Jindřichova Hradce, kde měl být naposledy spatřen. Manželka o něm od té doby neměla zprávy. 6. 5. 1945 zveřejnily Národní listy nepodloženou zprávu, že se měl po propuknutí povstání oběsit. Tou dobou však již několik dní nebyl v Praze. Předpokládá se, že se mu podařilo uprchnout do Rakouska. Jeho další osud není znám. 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za kolaboraci.

Od roku 1921 byl členem Syndikátu čs. novinářů a KSČ (1920 s I. Olbrachtem zúčastnil II. kongresu Kominterny v Moskvě). V KSČ byl ideologem „ultralevé opozice“. 1929 byl z  KSČ vyloučen a přešel k národním socialistům. Za okupace byl členem Národního svazu novinářů a Presseklubu. 1944 obdržel od Emanuela Moravce Cenu Karla Lažnovského. Zúčastnil se novinářských cest do Polska (1939), Francie (1940) i na Ukrajinu (1942).

Dílo (výběr): Socialistický stát. (Praha 1919); Kališníky a českými bratry socialismu. (Praha, F. Borový 1920); Revoluce a diktatura proletariátu. (Praha, František Borový 1920); Ostrov slzí Ellis Island (1928); Španělsko v ohni. (Praha, Melantrich 1937); Jak po Mnichovu. Můžeme jít s Německem? (Praha, Melantrich 1939); Vzpoura Evropy a základy nového evropského pořádku. (Praha, Orbis 1940); Dva projevy. Čech a Sověty. Poslání Evropy.  (Praha, Orbis 1941); Český mythus. Co nám lhaly dějiny. (Praha, Orbis 1943); Češi v Nové Evropě. (Praha, Orbis 1942).

In: NA, f. ASYN, členská evidence, přihlášky z roku 1921, 1927 a 1929; NA, f. NS, TSN 9/47 č.k. 136, poř. č. 14, F. J. Prokop, protokol z 18.12. 1946; NA, f. NS, TNS 8/47, kart. 129, Protokol s manželkou Alžbětou Vajtauerovou; NA, f. NS, TNS 8/47, kart. 129, Protokol s K. F. Zierisem; Svobodné slovo, 9. 4. 1847, s. 2, (si): „Otcové“ aktivismu před soudem. Vl. Krychtálek, dr. J. Křemen, K. Werner a dr. Vajtauer před národním soudem; Svobodné slovo, 23. 4. 1947, Smrt aktivistickým novinářům; Československý biografický slovník, Academia Praha 1992, s. 764; Tomeš, J.: Český biografický slovník XX.století. Praha: Paseka, 1999, III/s. 414; Helešic F.: Komunističtí novináři 1921-1938. In: Politické elity v Československu 1918-1948; Čechura, J. a kol.: Historie českých spiknutí, Praha: Akropolis, 2000; Pasák, T.: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha Práh, 1999; Čelovský, B.: Strážce nové Evropy. Prapodivná kariéra novináře Emanuela Vajtauera. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002, 204 s.; Cebe, J.: Spolkový život českých novinářů v letech 1945 – 1948, Praha: Karolinum, 2015, s. 90.